Navždy ztraceni (4 díl)

12. června 2013 v 15:21 | LukasLongr |  Navždy ztraceni
  • Přeji všem přítomným pěkný den. Dalším dílem jsem si pospíšil a tím pádem tu máte čtvrtý díl kapitolové povídky "Navždy ztraceni". V předchozím díle se Honza kvůli škrábancům na rukou dostal halucinacemi do světa nesmyslných tvarů a strachu. V následujícím díle se probudí a začne zjišťovat nemilé novinky.



10. 6. 2011
19:41
(4 díl)
  • Ledový závan větru pohladil Honzu po obličeji a probudil ho. Pomalu své přeležené tělo protáhl a rozhlédl se po okolí. Ležel opřený o strom před troskami letadla. Strašně mu třeštila hlava. Cítil se, jako by propil dvě noci.
  • "Už ses konečně probudil," zeptal se ho vesele Tomáš? Honza se ohlédl za sebe, kde uviděl Tomáš a odpověděl:
  • "Co se vůbec stalo?"
  • "Podle všeho sis poškrabal ruce od nějakého křoví, co způsobuje halucinace." Sednul si před Honzu a pokračoval. "Když jsem tě našel, vykládal jsi o nějakém divočákovy a pak ses zvedl a začal sprintovat. Neuběhl jsi ale ani pár metrů a narazil do stromu."
  • "To si vůbec nepamatuji. Máš něco na pití? Mám docela velkou žízeň."
  • "Pojď se ohřát k ohni. Tam je ještě nějaká voda." Oba se zvednuli a vydali se za ostatními k ohni. Kolen sedělo asi deset lidí a podávali si mezi sebou nějaké jídlo. Honza s Tomášem si sednuli vedle Terezy.
  • "Tak jak ti je," zeptala se hned Honze?
  • "Zrovna do smíchu mě není. Bolí mě docela hlava," odpověděl Honza.
  • "Tak se nediv. Taky by mě bolela hlava po takové halucinogenní procházce." A přitom se zlověstně zasmála. Honza se pousmál a řekl:
  • "No, procházka se tomu zrovna říct nedá. Nebyl jsem schopen se moc hýbat."
  • "To jsem viděl," řekl vesele Tomáš. "Rozběhl ses, jako smyslů zbavený."
  • "Potom už jo, ale předtím jsem zrovna plný energie nebyl. Myslím si, že jsem měl halucinace až poté, co jsi přišel."
  • "Ale pokut si dobře pamatuji, tak tam žádný divočák nebyl. Jak to vůbec celé bylo. Povykládej nám."
  • "No, prodral jsem se tím houštím a poškrabal jsem si celé ruce." Při pohledu na ně se zděsil. Rány nebyli sice hluboké, ale hnisali řádným způsobem. "A objevil jsem se v nějakém bambusovém poli. V ten okamžik mě došli síly a musel jsem se opřít o nejbližší bambus. Přede mnou se objevil divočák, ale než stačil ke mně doběhnou, trefil ho šíp do hlavy."
  • "Počkej. A ty jsi tam jen čekal? Proč jsi prostě nevzal nohy na ramena?"
  • "Protože jsem neměl žádnou sílu. Víš co, nebudeme to probírat. Musím najít svůj batoh. Nevíš, kde je?"
  • "Ne. Zkus se povívat v letadle."
  • "Dobře. Tak čau." Zvednul se a šel do letadla. Když vstoupil do trupu, zděsil se. Podle všeho zde vládlo už rabování. Všechny batohy, co tu kdo nechal, byli otevřené a vyházené všude kolem. Otočil se, že půjde pryč, ale uslyšel nějaký zvuk ze zadní části trupu.
  • Opatrně překročil překážky nastražené pod nohama a podíval se do posledního sedadla. Seděla tam mladá holka a podle nepravidelného dýchání poznal, že není zrovna v dobrém stavu. Kleknul si před ní a vyděšeně se zeptal:
  • "Evo, jsi to ty?" Její zpocený obličej se na něj podíval a s třesoucím se hlasem odpověděla:
  • "Ano. Kde jsi s tím batohem? Čekala jsem na tebe."
  • "Poškrabal jsem se o nějaké křoví a pod silnými halucinacemi jsem upadl do komatu. Proč ti někdo nepomohl?"
  • "Víš, že ani nevím. Nikdo asi nechce nic mít se mnou. Vždyť se na mě podívej. Jsem těžké břemeno, které každou chvilkou umře."
  • "Co to říkáš. Dal ti někdo napít vody?"
  • "Ne." Honza jí přiložil ruku na čela a zděsil se.
  • "Vždyť máš strašnou horečku. Počkej chvilku tady. Najdu vodu a dám ti napít. Jen doufám, že najdu tvůj batoh." Rychle se zvednul a vyběhnul z letadla. Jestli si dobře pamatoval, tak ho položil u křoví, do kterého vešel hledat dítě.
  • V ten okamžik si uvědomil, že určitě nikdo to dítě nenašel. Měl v hlavě takový guláš, že nevěděl, co má dělat dřív.
  • Batoh tam naštěstí ještě byl. Vzal ho a utíkal zase do letadla za Evou. Otevřel ho a vytáhnul litrovou lahev vody, kterou otevřel a podal Evě se slovy:
  • "Udržíš tu lahev, nebo jí mám držet?" Eva ale na nic nečekal a naklonila jí do sebe. Voda zmizela rychleji, než kdyby jí vylil na zem. Na první podle bylo jasné, že jí voda udělala dobře. Hodila lahev na zem a s letmým úsměvem řekla:
  • "Děkuji moc. Tohle jsem přesně potřebovala."
  • "A jak jsi na tom s nohou?" Oba se na ní podívala. I přes kalhoty šlo poznat, že je dvakrát větší než druhá. "To není dobrý. Všechna krev se ti určitě hromadí v noze."
  • "A co chceš dělat. Určitě je zlomená. Buď přijede záchrana, nebo tady umřu."
  • "Tohle slovo už nechci slyšet. Ty tady neumřeš. Musíme něco vymyslet." Eva se usmála a chytnula Honzu za ruku. Byl teď jediná její naděje.
Pokračování příště

Poznámka:
Reklamy, otázky, poděkování, ..., které nesouvisí s článkem, pište prosím do článku "Reklamy, připomínky, ...". Odkaz zde, nebo v menu blogu. Děkuji za pochopení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám článek (Navždy ztraceni (4 díl))?

Ano 66.7% (2)
Ne 33.3% (1)

Komentáře

1 -Sweet Strawberry- -Sweet Strawberry- | Web | 17. června 2013 v 23:32 | Reagovat

Dobře se mi čte, jen piš dál, takhle jsem si už dlouho nepočetla, vážně super!! :) Je to napínavé.. prostě skvělý :)

2 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 18. června 2013 v 8:29 | Reagovat

[1]:Moc děkuji. Netušíš, jak jsi mně dnes ráno těmato komentáři zlepšila náladu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama